Enemy, or ally ? 1

Well, toto jsem psala více méně proto, že jsem měla jakousi náladu, ktrou jsem nedokázala ze sebe dostat jinak, než asi tim psanim, a pravda, že od tý chvíle mi bylo lépe :D

Ale o co tady jde...dám to sem, koukněte na to, řekněte mi co si o tom myslíe. Dál mě zajímá jestli si myslíte, že má smysl v tom pak nějak pokračovat. Ale co ještě chci, aby jste mi vy řekli, jak by se vám to líbilo dál, koho s kým spárovat, případně z koho udělat zápornou postavu (proč ne) :D nebo tak podobně....a já bych se tomu pokusila vyhovět. 

Další věc,,jsem tak trochu blázen, na což upozorňuji ve svém profilu a kdo to četl, zřejmě ví o mý zálibě překopávat postavám charaktery, pujčovat si jednotlivé postavy a zasazovat je tam, kam se třeba vůbec nehodí, ale já je tam dám, udělám to, potože tak to chci a tak se mi to líbí :D .jao v tomto případě, kdy jsem si pujčila jednu postavu z Record of Lodoss xD a maličko ji upravila a ještě upravit hodlám :D Noo dál už se podívejte sami, toď vše ode mě (:

Enemmy, or ally?

Postavy

Thranduil

Legolas

Pirotess

Tauriel

and song for this story xD

Přikázali mi ležet…a nehýbat se. Bylo jich moc. Nemělo žádný smysl klást odpor, i když věřím, že bych se ještě nějakou chvíli dovedla bránit. Ovšem, nezdálo se, že mě chtějí zabít hned. I když teď, nebo za pár chvil, co na tom záleželo…nezáleží už na ničem. Už mě nemohli ponížit víc. Byla jsem v klidu, i když jsem měla obličej zabořený do země a cítila na zádech něčí nohu. Necítila jsem strach…Od nikoho se mi nemůže dostat horšího zacházení, než jak tomu bývalo v minulosti. Kdo jsem teď? Nevím….

„Kdo to sakra je…“

„To netuším, nevypadá jako místní…“

„Nevypadá jako nikdo, koho jsem dosud potkala..“

„Nepřipomíná žádnou bytost, obývající tento svět. Na první nejprve se zdálo, že by to mohl být člověk, ale nebylo většího klamu, než první pohled. Když byla blíž tak víc než lidem, byla podobná….“

„Nám?“

„Ano…."

Všichni jen mlčenlivě přihlíželi a zkoumavě sledovali stvoření, které poraženě leželo na zemi. Ta neznámá žena měla výrazně snědší pleť, než všichni okolo. Vlasy měla dlouhé téměř k zemi a jejich čistě bílá barva kontrastovala s barvou její kůže. Ale vůbec nejzajímavější část jejího těla byly její uši. Špičaté, ale mnohem delší, než jaké měli všichni, kteří ji sledovali. Trčely jí od hlavy a ona s nimi čas od času zatřásla, jako pes, který něco zaslechl. Ani člověk, ani elf.

„Svažte jí ruce… a pořádně!“

Cítila pevné stažení svých rukou silným provazem. Po chvíli ji někdo postavil na nohy. Další skutečnost, která ostatní zarazila, byla její výška. Převyšovala všechny přítomné. Některé o trochu, ale většinu o výrazný kus. Její oblečení bylo také neobvyklé. V podstatě to byl jediný kus látky, střižen do jednoduchých šatů s pár ozdobami, kterých dobrá většina už byla zničena.

Přistoupil k ní světlovlasý mladík a pozorně si ji prohlédl. Nevěděl, co si má myslet. Byl zmatený. Ale jeho rozpaky se mu dařilo dobře maskovat.

„Držte ji pevně…“ přikázal dvěma vojákům, kteří ji hlídali. „Konečně víme, kdo po celou dobu pustošil naši domovinu. Věděli jsme o tobě už déle…“ pravil. „Ale opravdový klid budu mít, až tě budeme držet pod zámkem. Co jsi zač?“ otázal se, a když viděl, že na jeho otázku nereaguje, sám ji popadl za bradu a její obličej nasměroval na svoji úroveň.

„Neumíš to poznat sám?“ zasyčela na něj vztekle a couvla před jeho rukou. Přitom se jí zlostně zablesklo v jejích zlatavě hnědých očích a trhla sebou.

„Legolasi, to jí dovolíš, aby s tebou mluvila takhle?“ promluvila dívka s rudými vlasy a přistoupila blíže. Na zajatkyni vrhla velmi pohrdavý pohled.

„Klid, Tauriel, zdá se, že je neznalá našich způsobů…“

„Zdá se, že ji nenaučili jakýmkoliv způsobům, nejen těm našim!“

„Třeba nám to poví sama, teď půjdeme. Otec bude rád, až zjistí, že jsme ji dopadli!“ řekl Legolas, a pobídl všechny, aby se připravili na cestu. Přitom sám převzal kontrolu nad zajatkyní. Celou cestu ji bedlivě sledoval. Nespustil z ní oči, netušil, co je zač a co by mohla provést.

…

„Doneslo se ke mně, že jste odvedli dobrou práci…“

„Je to tak otče…“ usál se skromně Legolas a svému otci podal mohutnou zbraň. „Jediné co měla u sebe“ vysvětlil.

„Impozantní nástroj!“ žasl král, když vzal do rukou meč. Byl o něco těžší, než zbraně, se kterými se zatím setkal. Zbraň byla mohutná a smrtonosná. Byla poměrně bohatě zdobena. Legolas si králova zaujetí povšimnul.

„Úctyhodné..nic podobného jsem neviděl.“

„To ano…“pravil stále zaujatě Thranduil a potom zbraň odložil bokem. „Říká se, že podle zbraně se pozná její majitel. Těžko uvěřit, že někdo mohl tímto mečem páchat takové škody na našem lese…“

„Je dost možné, že ani není její. Pokud by platilo, co říkáš, tak není možné, aby někdo takový vlastnil něco tak krásného“

„Už ti něco řekla?“

„Ne, vsadil jsem ji rovnou do vězení, jak jsi chtěl. Tedy..neřekla nic, co by na ni něco prozradilo….“

„Přiveď ji….“řekl král zamyšleně. „Ale dávej pozor“ dodal.

Když se po chvíli Legolas vrátil, předvedl ji před trůn. Ruce měla stále svázané a teď jen nepřítomně zírala před sebe. Z jejího výrazu měli pocit, že ji celá situace ani trochu nezajímá. Tvářila se znuděně a stále nepřítomně.

„Poklekni v přítomnosti krále!“ přikázal jí Legolas a teprve až jeho slova ji jako by probraly. Otráveně pohlédla na něj, potom i na krále a s náznakem neúcty ve tváři pomalu klekla na kolena.

„Tak přece jen není úplně nevychovaná…“ neodpustil si Legolas, když u ní spatřil první známku nějaké pokory. Potom si všiml, že na její zjev reaguje jeho otec stejně, jako prve on, i ostatní vojáci. Ovšem Thranduil začal trochu jinak.

„Tvůj meč?“ pohlédl směrem ke zbrani a potom na ni. Když přikývla, dovolil jí zase vstát. I jeho trochu udivila její výška. Tak vysokou ženu ještě neviděl. Byla i vyšší než bývá mnoho mužů, ale stále výškově nepřevyšovala krále.

„Touto zbraní jsi brala životy bytostem v mojí říši?“

„Mluvíš, jako by jsi si myslel, že jsem to dělala s radostí. Možná jsem proto měla dobrý důvod…“

„Tvoje důvody mne nezajímají!“ skočil jí rázně do řeči. „A stejně tak to, co jsi a nejsi zač. Tím, co jsi napáchala jsi porušila hned několik zákonů. Zákonů, které vždy platili a řídil se jimi každý. I člověk, který to tu nezná..“

„Já nejsem člověk!“ rozčílila se nad jeho řečí.

„A co tedy?!“ otázal se Thranduil překvapeně, a bylo znát, že mu dochází trpělivost… „Snad mi nechceš tvrdit, že také patříš mezi elfy..“ zasmál se.

„Ano, patřím!“ odpověděla dotčeně.

„Já ti to nevěřím…“ zasyčel král, přistoupil blíž a pořádně si ji přeměřil pohledem.

„Jen proto, že nevypadám stejně jako vy? Ani ty neznáš všechny bytosti. Tak jak to můžeš tvrdit? Mám být trestána za to, že vypadám jinak? Proto mám sedět za mřížemi?“ rozkřikla se.

„Už za to tvé chování bych tě mohl nechat popravit, nemluvě o tom, co jsi provedla…“ přerušil její obhajobu. „Vlastně nač čekat..“ zamyslel se a přivolal stráž.

„Otče, zadrž ještě…“ vložil se do toho Legolas. „Pokud dovede zacházet s tím mečem, mohla by nám být užitečná, nemyslíš?“ navhrnul. „Sám bych na to dohlédl. I největšímu nepříteli se má dostat druhé šance….“

Thranduil se nad jeho slovy zamyslel. Stráž čekala na jeho další rozkaz.

„Odveďte ji zpátky za mříže…“mávnul na ně rukou a poslal je pryč. Ulevilo se mu, když byla z jeho dohledu. Už dlouho jej nikdo tolik nerozčílil!

Po chvíli s Legolasem znovu, v klidu začali probírat všechny okolnosti kolem její přítomnosti.

„Jednal jsi ukvapeně… Vím, že její činy se nedají smazat, přesto všechno mě ale zajímá, co je zač, a co bylo cílem její cesty..“

„Myslím, že to není ten hlavní důvod. Byla to lítost, která tě přinutila změnit můj původní plán…“

„Možná…“ připustil Legolas. „Z přítomnosti té neznámé bytosti mám obavy, ale zároveň by mě zajímalo, co je zač… Nikdy jsem nikoho podobného neviděl. Možná bychom měli zkusit poznat něco nového, než to zavrhneme. I když jsem byl původně takového názoru“.

„Možná. Je pod zámkem a neuteče. Mezi tím si to nechám projít hlavou. Jen jednomu nerozumím. Pokud skutečně ovládá takovou zbraň, mohla se pokusit porazit vás všechny. Ale ona jako by se nechala chytit úmyslně…. Jako by ji sem něco táhlo“

„Pokud je to tak, zjistíme to…. Pokusíme se ji trochu rozpovídat…“

„To myslím nebude nutné… Zdá se, že mluvit se naučila až moc. Pro začátek bude stačit její jméno a důvod její návštěvy…“

„Jmenuje se Pirotess. A prý nás jen chtěla poznat!“ promluvila rázně Tauriel, když vešla do místnosti za nimi.

Oba se po ní překvapeně ohlédli. Ani jeden ji neslyšel vejít, a to, co řekla je překvapilo ještě více.