Mohla to být láska? Možná...skutečně jsem tam byla, skutečně to zažila. Věděla jsem, že budem mít velmi málo času..věděla jsem že to bude jiné, než jak jsem snila. Svým způsobem jsem to i čekala.
Co jsem to vlastně zažila? Bylo to něco cenného, svým způsobem krásného...i když..ano, potom to bolelo, moc, ale už nejsem smutná, už zapomínám :)
....aneb když vedu monology sama se sebou.... Nedávno jsem se sešla s někým, na koho jsem poměrně dlouhý čas myslela, věnovala komunikaci s ním spoustu času, a raději nemluvím o tom, jak často jsem se k němu vracela ve svých myšlenkách...Věděla jsem, že až se sejdem, bude to velmi silný zážitek a taky ano.... Ovšem to štěstí, které se ve mě během jeho přítomnosti nakupilo mě stejně ihned opustilo..a nyní nás zase dělí velká dálka....a já litovala, že jsem spoustu věcí neudělala nebo neřekla jinak. Přemýšlela nad tím, kolik času jsem s ním ztratila...ale ne, i když je to už za mnou, ničeho nelituju, a jsem ráda, že jsme se poznali...vím zní to hloupě...a asi je víc než hloupé snít o někom, kdo je tak daleko od vás. Ale můj smutek se bohudík proměnil v sílu se nad tím vším pousmát....
Ale proč to vlastně říkám :) Pokud jste kvůli něčemu nebo někomu smutní, a nepomáhá vám se někomu s tím svěřit, uvažovat nad tím...napiště o tom...vážně, sedněte, nemyslete na nic...jen piště, vypište si, jak se cejtíto, co vás pálí a co ze sebe chcete dostat...pozor, to samé můžete udělat i v případě absolutní spokojenosti!! Ta věc, co jsem uvedla výš mě hodně vysilovala, že jsem několik dní skutečně neměla sílu skoro na nic, byla jsem bez fantazie, nudná, a otravná. Potom jsem si sedla a začala psát:
Víc než půl roku….
….po celý ten čas člověk vlastně jen snil…představoval si to…ta myšlenka, ta představa jediného člověka…drželo vás to nad hladinou, když nebylo nic jiného, o co se opřít, zdálo se do v nedohlednu. Ztracené v dálce, čas vůbec neubíhal. Po celý ten čas toužíte po tom, konečně to zažít, konečně to objevit, převést sny do života…a ten čas se krátí… a z těch několika měsíců jsou rázem dva….jeden…týden…den..pár hodin…minut…a ty se staly vteřinami. Stalo se to, ta představa se snesla na zem a stála před vámi, ale tohle bylo jiné, krásnější. Bylo to vaše…těch pár chvil vás dokázalo naplnit…odprostit od vší reality, protože jste zrovna žili tu vlastní, tu které jste ve snech dávali podoby a chtěli ji mít…ano…to vše mělo najednou hmotnou formu, vnímali jste každou vteřinu, která byla vaše…jen vaše….užívali jste si ji každou částičkou těla, protože jste věděli, že to není na vždy, ba dokonce, že čas, jež vám byl dán, je velmi, velmi krátký….a jak to přišlo…tak to zase zmizelo někde v dálce…ve tmě…daleko, daleko za okraj všech těch všedních dní, které se zdály tak nekonečné….co bylo po tolik měsíců vaší oporou, vaším světlým bodem v životě..bylo náhle pryč, neexistuje…nebude nikdy. Zdroj vaší největší síly se stal zdrojem vaší největší slabosti….
bylo to sice pár řádek, ale věřte mi, než stisknete to tlačítko save..uleví se vám :)
Vím, že se to všecko stalo z nějakýho důvodu, něco mi to mělo dát...a když se zamyslím nad celým tím půl rokem..tak ano, dalo mi to věci, které rozhodně nepřijdou na zmar :)
2024 ©